Jak se Voráček objevil v Nové Pace

V Heřmanicích v roce 1973 s tátou, dědou a pradědou.

Dětství jsem prožil v Nové Pace, vychodil jsem tady základní školu i Gymnázium a bydlím v Nové Pace. Od počátku se mi ale zdálo, že si na jméno Voráček lidé z Novopacka nějak nemohou zvyknout. Že sem nezapadá. Dělali ze mě Horáčka, ptali se „čí sem“ apod. Dnes se ani nedivím, počet Voráčků v Podkrkonoší by se dal spočítat na prstech (včetně žen). Z toho celkem pět jich najdete v Nové Pace a všichni patří do naší rodiny. Ale ještě před půl stoletím nežil Nové Pace žádný. Rozhodl jsem se vypátrat, odkud mí předkové pocházeli. A hle, z kraje rybníků a úrodných polí. Mí předkové doputovali do městečka v Podkrkonoší z malé jihočeské vísky Uzenice u Blatné. Při pátrání po co nejstarších záznamech jsem se dostal do doby temna, jak bývá označováno období po bitvě na Bílé hoře. Jistý Jakub Voráček nejdéle od roku 1638 obhospodařoval grunt v Uzenicích a v roce 1651se mu zde narodil syn Jan. O této události se píše v matrice Farního úřadu v Blatné pro narozené a pokřtěné mezi lety 1632 a 1682. Zde je uvedeno, že „dne 9. června 1651 byl pokřtěn Jan, syn Jakuba Voráčka a Evy ze vsi Uzenice“. Jakub a Jan jsou mými nejstaršími zdokumentovanými přímými předky z rodu Voráčků. Než se ale do Nové Paky přistěhoval můj otec, uběhla více než tři staletí. Alespoň stručně vám nastíním, kde a jak Voráčkové žili a kudy doputovali z jihu na sever Čech.

Kladno

Mé povědomí o předcích donedávna sahalo nejdále do Kladna, kam jsme jezdili za mými prarodiči. Nejdříve jsem vypátral, že hrob na kladenském hřbitově, kde nyní odpočívají, ukrývá celkem tři generace Voráčků. Vedle dědy Jaroslava s babičkou Růženkou také pradědu Václava s prababičkou Annou, která zemřela týden po narození mého dědy. Na tomto místě si neodpustím malou vsuvku, s Václavem mě pojí zvláštní pouto, datum narození. Když jsem 25. září 1973 přišel na svět, on právě oslavil své 75. narozeniny. Nejhlouběji je pochován Václavův otec Josef. Právě on přemístil rodinu na Kladensko, přišel sem s manželkou kolem roku 1890 ze středočeské vesničky Radouš. Bylo to v době, kdy se do kladenských dolů a hutí valily zástupy lidí toužících po vyšším výdělku a lepším životě. V druhé polovině 19. století se počty obyvatel Kladna a okolních obcí zmnohonásobily. Josef zde našel uplatnění jako důlní kovář a jeho syn Václav později jako strojník obsluhující parní stroje na Vojtěšské huti. Josef ale záhy zemřel a jeho žena Marie zůstala v šestatřiceti letech sama na výchovu šesti dětí, Marie, Jaroslava, Bedřicha, Václava, Boženy a Josefa.  Jaroslav a Bedřich zemřeli ještě před vyhlášením samostatného Československa. Václav a Josef potom po nich pojmenovali své syny. Josefovi se v roce 1927 narodil Bedřich a Václavovi o dva roky později můj děda Jaroslav. Zmíněná praprababička Marie opravdu neměla lehký život. Už když jí bylo patnáct let, ovdověla její matka. A v době, kdy sama přišla o manžela, žili už její dva bratři i s její matkou za velkou louží v Chicagu.

Uzenice

Můj prapradědeček Josef, manžel Marie, pocházel ze zmíněného Radouše, malé vesničky u Hostomic na Hořovicku v okrese Beroun. Jeho otec Václav se zde vyučil u jistého Františka Červenky kolářskému řemeslu. Vzal si za ženu dceru svého mistra Kateřinu a na zbytek života se zde usadil. Podobně prožili svůj život v Radouši jeho dva synové Jan a František, kteří zůstali věrni kolářské profesi. Právě jejich otec Václav byl posledním členem uzenického klanu Voráčků v mé rodové linii. Narodil se v roce 1829 na uzenickém gruntu číslo 6, který ale po otci zakrátko podědil Václavův o 19 let starší bratr Jan. Zatímco Jan hospodařil, Václav po vyučení a osmi letech vojenské služby našel své štěstí o 60km severněji, v Radouši, jak už víte. Na tomto místě přidám o Uzenicích ještě pár zajímavostí. K místu původu svých předků se Voráčkové dlouho hlásili. Jak můj praděda, tak i děda vlastnili uzenické domovské listy. Václavovi ho v roce 1931 dokonce vystavil jeho vzdálený příbuzný, tehdejší obecní starosta František Voráček. V domě vedle původního gruntu, ze kterého zhruba před sto lety Voráčkovi udělali hospodářskou budovu, dodnes žije Františkova snacha. Návštěvník tohoto místa si také nemůže nevšimnout, že výhled od bývalého gruntu do krajiny hyzdí opuštěná porodna prasat. Dílo zaniklého místního JZD, které díky kolektivizaci venkova vyrostlo na místě původní stodoly.

Nová Paka

Zatím jsme se propátrali z Kladna do Uzenic. Popsali jsme cestu mých předků z vesničky v Jižních Čechách do tehdejšího významného průmyslové centra poblíž Prahy. Nyní je na řadě přiblížit onen stotřicetikilometrový skok do Východních Čech. Jako malý kluk jsem často dumal, proč mám babičku tak daleko. Můj otec Jaroslav bydlel v dětství se svými rodiči na kladenském sídlišti Kročehlavy. Po základní škole nastoupil do SONP Poldi Kladno, odkud ho společně s dalšími pěti kamarády odeslali do učení na mechanika měřící a regulační techniky v ZPA Nová Paka. Tady se seznámil s Hanou Nýdrlovou. Svou spolužačku z učiliště si po absolvování základní vojenské služby vzal v dubnu 1973 za ženu. Ještě v září toho roku se jim v hořické porodnici narodil syn Ondřej. Přízemní domek Nýdrlových si v Heřmanicích přestavěli na dvougenerační dům, který tam v téměř nezměněné podobě stojí dodnes. A od této chvíle je rodová historie vlastně zároveň mým životopisem. 

Článek vyšel v prázdninovém čísle novopackého měsíčníku Achát na straně č.15.

Zpět
na články v kategorii: Rodokmen