Zájmy

Moje zájmy a aktivity se v průběhu života měnily a vyvíjely. Některé zůstaly stálé, jiné byly poplatné věku nebo době a odvál je čas.

Obrázek
S legendární Tatrou 3500 na neméně legendární autokrosové trati ve Štikovské rokli v červnu 2001.

Závodní auta

Jako kluk jsem obdivoval rychlá auta. Strýc dříve závodil do vrchu a v Nové Pace se každým rokem jezdí autokros. Za strejdou jsme s rodiči jezdívali na závody v Benecku, na Vyskeři nebo v Ústí nad Orlicí. Pamatuji se, jak jsem jako často v neděli za oknem vyhlížel, kdy přijede autobus jejich týmu a jestli bude mít za předním oknem věnec a pohár. No, a do Štikovské rokle jsme s kamarády vyráželi na kolech. Nejdříve obhlédnout do depa „zápaďácká“ auta a potom fandit našim borcům na trati. Tenkrát tam soupeřila taková jména jako Alois Havel, Karel Havel, Jiří Bartoš nebo nesmrtelný Jarda Hošek, který závodí dodnes. Před pár lety jsem se na štikovské trati svezl legendární Tatrou 3500. Jednak to byl nezapomenutelný zážitek a navíc jsem se přesvědčil, že to nebyla legrace, prohánět se po trati v plné rychlosti s takovým dravcem a ještě mezi sebou závodit.

Vodáctví a tramping

K vodáctví nás přivedl tchán, který několik let působil u jedné cestovní kanceláře jako vodácký instruktor. Poprvé jsme vyjeli na Orlici a byla to celkem drsná škola. Sázava nebo Vltava už k nám byly milosrdnější. Vzpomínky máme hezké, ale dnes už s dědou na vodu jezdí jen naše děti. Tramp nejsem, ale chovám k tomuto hnutí sympatie. Hodně mi o něm vyprávěl přítel babičky, který se znal s Mimi Ryvolou. Dobrou trampskou hudbou nepohrdnu nikdy. Trampingem tak trochu zaváněly naše vodácké výlety. Jinak si alespoň v létě rád udělám čas a vyrazím do přírody, s rodinou, přáteli nebo klidně sám.

Obrázek
Na Sázavě v roce 2005. Gumák a nohy přes okraj, to je pro sjezd jezu jistota!
Obrázek
V rakouském Dorfgasteinu jsem si v roce 2006 způsobil úraz páteře a manželka si tam o pár let později zpřetrhala vazy v koleni. V roce 2013 jsme se tam vypravili znovu. Při poslední jízdě jsem měl nevinný pád a výsledkem byla tříštivá zlomenina ramenního kloubu. Na to místo už mě nikdo nedostane!

Sport v naší rodině

Sport má u nás své pevné místo. Už pradědeček Václav byl před sto lety členem fotbalového oddílu Čechie Kladno. Děda hrával házenou a jeho bratranec fotbal, se kterým to dotáhl až do týmu Sparty Praha. Táta začal s házenou a později se dal na fotbal. Já jsem se narozdíl od nich chytil v Nové Pace basketbalu. Jako rekreační sport mi nejvíc vyhovovalo kolo, běžky nebo sjezdovky. Moje dcera Kristýna ještě donedávna hrávala závodně tenis. V dětských kategoriích jsme s ní trávívali víkendy na kurtech napříč Českou republikou. Syn David si pro změnu vydupal místo tenisu v rodině oblíbený fotbal. S týmem FKM Javorka hraje Krajský přebor mladšího dorostu, nastupuje na levém kraji zálohy a jako bývalý brankář z dětských kategorií občas zaskakuje i v brance. A když jsem zmínil tenis, tak nesmím zapomenout na své neteře, které už dávno překonávají výsleddky své sestřenice. Terezka je pro letošní rok přebornicí Východních Čech v kategorii dorostu a mladší Klárka nezůstává nijak pozadu..

Počítače

Když jsem si v roce 1994 pořídil první počítač, neměl jsem potuchy, co ta věc umí a co se skrývá pod víkem té bílé krabice. Byl to Desktop i386-DX40 s harddiskem 260MB. Největším, co v prodejně měli. Jako dovybavení jsem si objednal zvukovou kartu Sound Blaster a jednotku CD-ROM. Jaké bylo překvapení, když jsem doma rozbalil krabice a zjistil, že oba komponenty sice mám, ale jen přibalené. A co teď. Rozbalit, zapojit, zprovoznit. Tak začala má „kariéra“ domácího hardwarového technika. Pro sebe, do firmy, do rodiny, pro známe… Těch počítačů, co jsem sestavil, nebylo právě málo. Samozřejmě nainstaloval software, nastavil a pro některé sloužil jako bezplatná help line. Dnes na už na tuhle zábavu nemám čas, ale ten můj domácí mazlíček je stále „hand made“.

Hudba

I když mi učitel hudební výchovy už v páté třídě zkazil vysvědčení trojkou, hudbu mám rád od malička. Tátovi jsem hobloval desky na gramofonu se safírovou jehlou, strejdovi pásky na kotoučáku po tetě. Zapomněl jsem na první zdroj hudby, krystalku od dědy, která se zapojovala přímo do elektrické sítě. Později jsem měl svůj gramofon a kultovní walkman Sony. To je všechno historie, i když ke gramofonu jsem před pár lety vrátil. Většinou si ale přehrávám digitální hudbu ve formátu flac. Mám spíš oblíbené interprety než žánry. Když to vezmu průřezem od lehčí hudby po tu tvrdší, tak je to ze světové třeba Sam Cooke, Bing Crosby, Frank Sinatra, Otis Reding, Tom Jones, Leonard Cohen, Muddy Waters, Ray Charles, Eric Clapton, Prince, Shaggy, Dire Straits, Queen, The Beatles, The Doors, The Rolling Stones, AC-DC, Deep Purple, Iron Maiden a další. Spousty interpretů z české country, rocku, popu i hip-hopu. Neopovrhnu ani hudbou, kterou poslouchá můj patnáctiletý syn, jako jsou Kali nebo Ben Christovao.

Obrázek
V Paříži jsem se v roce 2014 vyfotil na hřbitově Montparnasse u pomníku oblíbeného básníka Charlese Baudelaira. Pochován je vedle dalších francouzských velikánů v hrobu, který se nachází opodál.

Literatura

Doma mě mají za nenapravitelného knihomola. Asi 3.000 knih není právě málo a to nepočítám, že dnes přibývají spíše ty elektronické. Začalo to už v dětství, když mi při návštěvě prarodičů v Kladně děda nabalil tři krabice knížek ze své vlastní knihovny. Od Jaroslava Foglara po Alexandra Dumase. Nechybělo ani sci-fi Julese Verna nebo jeho českého následovníka J.M. Trosky. Vděčný jsem byl i za knížky o válečném pilotovi Bigglesovi. Doma se mi potom dětská knihovnička dál rozrůstala hlavně o tituly z edice Knihy odvahy a dobrodružství, známé KODovky. Na Gymnáziu zpočátku pokračoval můj zájem o science fiction. Z mnoha domácích i zahraničních autorů jsem si oblíbil nejvíc Raye Bradburyho. Později jsem se přeorientoval na poezii a prokleté básníky, kde mi učaroval hlavně Charles Baudelaire. A nakonec jsem podlehl francouzským existencialistům Albertu Camusovi a Jean-Paulu Sartrovi. Jako dospělý jsem si kupoval hodně historickou literaturu, o českých dějinách, o druhé světové válce nebo třeba tituly z edice Dějiny států nakladatelství Lidové Noviny. V antikvariátech jsem tehdy vedle toho posháněl celou řadu cestopisů od Aloise Musila, Josefa Kořenského a dalších českých cestovatelů. Později se mi díky zájmu o filozofii a politologii knihovna plnila publikacemi z nakladatelství Oikoymenh, brněnského CDK aj.. Na romány a detektivky jsem nikdy moc nebyl. Když už hledám odlehčení, sahnu po nějaké zajímavé biografii nebo po kvalitní publicistice. Úžasné jsou například fejetony Karla Kyncla. Pokaždé, když se do nich začtu, vzpomenu si na jeho hlas a známé „Tady je Londýn ...“.